P O É M Y
POVOLEJTE VYMÍTAČE…
Tlukot srdce co výbuch zní
slabost kolenou, rukou třes.
Na čele studený pot se skví,
duši černou svírá děs…
Povolejte vymítače,
by ducha zlého mi vypudil
z těla,
Ďábel ve mně kvílí, pláče,
požírá srdce kamenné,
v němž láska zemřela.
Ďábel křičí, tělem smýká,
ni on nechce mne,
nad duší vykradenou vzlyká,
z mého těla vyrvati se touží,
nesnese utrpení v ohni pekelném,
když duši mou mrtvá láska souží!
Povolejte vymítače,
z mých modravých rtů dere se řev,
nechť svůj rituál páše,
nechť zastaví mi v žilách
černou krev!
Osvoboď Ďábla z duše mé okovů,
nechť táhne zběsile světem,
rozerve mé tělo a
pohřbí je do tisíců hrobů!
Neboť Peklem jsem já,
Tak jest!
Mou duší táhne bouře, tma,
já jsem onen nejkrutější trest!
Tedy sřež se pouze pohlédnouti,
nitro tvé rozdrtím.
Uvrhnu tě do prokletí,
zbude z tebe co ze mě -
pouhý stín…
Tedy povolejte vymítače…
(6. IX. 2002)
KDYBYCH ZEMŘELA
Ponurá noc,
pouze svíce černé svit…
Dávno přešla mne zlost,
v rukou svírám ostrý břit,
kovově tmou se zaleskne,
když já jala jsem jej v srdce rváti,
z krajiny života teskné
do horoucích pekel se odebrati.
Rvu dýku v sval zrádný,
s polibkem Tvým na rtech,
cítím hluboko v sobě kov chladný,
z hrdla dere se mi slabý vzdech,
toť vzpomínka
na objetí v hrobě Tvém,
toť vzpomínka
na zašlé časy,
jež dávno zdá se býti snem,
horká mého oka slza
smáčí mrtvé řasy.
Odcházím do říše stínů,
kde Tys Králem,
zde znovu budu Tvou kněžkou,
dvě mrtvá těla v lese hrobem,
v posledním objetí
k sobě se tisknou…
(16. IX. 2002)
M + V = ? (Marnost)
Třes a patologická nevolnost,
toť jediná při alkoholu
má ta společnost…
Tolika nepoetická vzpomínky
mé doprovází,
když blouzním zmoklá v horečce,
pohled v oči Tvé mi schází,
pohled v černotu, z níž
mysl má zešílela,
cítím stále objetí,
jemuž bezmocna jsem se podvolila,
noci té i já křídel měla
a Tys tolika překrásný byl tam,
při svitu voskovice…
Nyní však steskem hynu,
šíleností blouzním,
ničeho nezbylo více…
Ránem dnešním
Tvou náručí užasle já procitla,
však toť roků tisíce,
tolika vzdáleno býti se zdá!
To vše maří prolhaný čas,
jež budí v mysli dojem sna…
Avšak sen ten nad ránem
se rozplyne,
poblouznění mé,
z Tebe šílenství,
co živa budu,
nepomine…
Snad i po smrti
na perutích svých
ponese mě Říší Snovou dál…
(6. X. 2002)
HOŘE
I
Zas tolika neskutečný jsi,
v mých slzách se zrcadlíš,
každé noci vkrádáš se
v mé sny,
mé srdce černé pokoušíš.
Jsi pouze chladný, vlídný,
rdousíš s úsměvem vášeň mou,
živíš ve mně život bídný,
činíš mne tolika nešťastnou…
Neboť Tys mé hoře a
ve lži mne topíš,
nevěřím lžím těm,
vždyť tak málo Ty o mně víš!
(20. X. 2002)
II.
Možná sám jsi nešťasten,
nejspíš více než já,
Tvé oči zahalené smutkem,
vše tolika temné býti se zdá,
proč jen na obtíž jest přízeň má,
proč odpovídáš chladem…
Temnotou mrazivou se potácím,
komnatou nehostinnou,
tvář odvracím
od tančících stínů
na zdech kamenných,
jež z cesty mne svádí,
k citům plamenným,
jež falešně srdce hladí,
než v popel je sežehnou…
Chladem smysly ochably,
první vločky do vlasů
černých se vplétají,
mrazem údy prochladly,
kol Andělé létají,
už jen jich mohu vnímati,
černé perutě mne objímají,
náručí Tvou věčně usínati…
(21. X. 2002)
TŘINÁCTÁ KOMNATA
Zlostně chvěji se,
lomcuje mnou vztek,
důvodu neznajíc,
jed na mých rtech.
A lhostejný Tvůj chlad,
jímž klidně odpovídáš,
já kdysi tolik milovala,
to byls ještě mlád,
nyní z něj bych zešílela,
citů projeviti nehodláš…
Citů nikdy neprojevíš,
neboť žádných nemáš,
city nikdy neobjevíš,
neboť směru neznáš,
pouze černota Tvým rádcem
falešným, neboť Tě oslepila,
černota mým zrádcem
ztraceným, neboť Tobě kvůli
Mne opustila,
to Tys mi vzal černé komnaty,
jimiž já poklidně časem plynula,
to Tys vyplašil milované temnoty,
jimiž já sladce hynula…
Já jsem dávno nic,
ač nic v nicotu nezaniká,
jen Tvým stínem, nejsem víc,
nenávist a láska mne zalyká,
neodlučné sestry dvě,
jež v symbióze ve mně se snoubí,
mohu říkati MILUJI TĚ,
přesto pocitu mám že Tě
NENÁVIDÍM…
Nenávidím,
protože zasels ve mně strach černý,
kdykoliv v oči Tvé pohlédnu,
trpím, jak by to bylo naposledy
navždy…
Utrpení, jediný pocit věrný,
Jediný v bolesti pravověrný,
ó jak Tě nenávidím
za svůj cit marný!
Ó jak Tě nenávidím,
že chceš mne ztrápenou viděti,
Ó jak Tě proklínám,
že nedokážeš sebe
ni mne
ZABÍTI!
Přeji si, bys mrtvý byl,
mne s sebou vzal,
přeji si, bys ťal do svých žil,
mé však dříve podřezal…
(30. X. 2002)
ČERNÁ HVĚZDA SKOMÍRAJÍCÍ
Duše steskem přeplněna,
z níž klíčí Prázdnota,
Mysl poetikou oblouzněna,
kol pouze marná Nicota,
Já všeho středobodem
po staletí jsem,
hvězda, jež vzduchoprázdnem
skomírá…
Ty před svitem mým se zamykáš,
Nemám já klíče,
Navždy mi unikáš,
Nemohu svítiti více,
neboť sil dávno nemám.
Na klenbě nebeské
mne více nespatříš,
neboť příliš nízko kráčíš,
před očima mříž,
alespoň nocí svým
paprskem líbám Tě slabým,
z dálavy na Tebe hledíc.
(18. XI. 2002)
PROČ NENÁVIDÍM SVĚT
Hřbitovem bezděčně dlím,
myšlenkami, časem plynu,
o Andělích naivně sním,
touhou sladkobolnou hynu,
z výšin nebeských snáší se splín,
proklínám já sebe,
že kdy věřila jsem sladkým lžím,
v mlhách já neviděla,
že slova vždy jsou nedorozuměním,
že toužila jsem,
nikdy neuvěřím,
by skutečností my jednou žili,
že prahla jsem, bychom
v smysl žití uvěřili,
aspoň pro den jediný…
Marnost bychom naplnili,
ne však aktem nevinným,
neboť my poznáním prozřeli,
víme, CO jest světem nehostinným,
tedy další lží bychom dleli,
oba sebou zrazeni,
jeden druhého v propast strhli,
z níž východiska
ni smrt nezná…
(20. XI. 2002)
PATOLOGICKÁ MARNOST
Nastává mrtvého ticha čas,
čas oslepení hvězdným prachem,
čas zoufalství a beznaděje,
čas smutného tance
s vlastním strachem.
Budiž vzdáno vše,
zatraceno a prokleto,
neboť marno vskutku vše,
co v silách světa ukryto.
Toť tedy vše, co světem jest,
špinavým a hanebným,
hmotnou zrůdou bytostí plnou,
nízkých, mrzkých, darebných.
Anděl odkudsi přiletěl
v svět, jenž nehoden vznešenosti,
na černých perutích
s tváří rozřezanou,
by zvěděl o nízkosti,
jež všude kol se potuluje,
vešel sem hřbitova branou,
v rakvi zrozen.
Krvavé slzy stékají po bledé tváři,
lesk vlasů havraních
v Luny záři,
oči kruté a
srdce kamenné,
černota v mysli,
černé křídlo zlomené…
Přiletěl,
by čtyři jezdce povolal,
Marnost pokořil,
Přiletěl,
by Armageddon rozpoutal,
světa vypálil.
Marnost však věčně zelené
ratolesti své má,
tedy opět marno vše
pravdou býti se zdá.
(1. XII. 2002)
PROMĚNA
Zlo zbožňuje Nevinnosti,
bílých křídel,
jež může rváti svou pokleslostí.
S tváří sladkou,
jež zlomyslný úsměv tají,
podává Nevinnosti růži černou,
a když trny zla se zabodají,
těší se zvrhlostí prázdnou.
Vidíc mísiti se
nevinných slzí a krve,
Zlo plní jimi číši,
nové vítězství oslavuje,
pak zvráceností přežráno,
zprzněnou Nevinnost odhazuje.
Pošlapaná ta však
z prachu povstává,
vlastní černou růži trhá,
v tváři zlomyslný úsměv
jí pohrává,
ku oběti své první se vrhá…
(19. XII. 2002)
SPANILÝ LHÁŘ
Stará a oprýskaná jest
plačící socha hřbitovního anděla.
Pláče nad mou zkázou,
jak hluboko jsem klesla,
jakých temnot já dospěla!
Mé nitro chvěje se hrůzou,
vzpomínkou na toho bledého Anděla…
Proč jen svým sladkým očím lhal,
od mé osoby se odvrátil,
marně vzácného přátelství promrhal,
proč odešel, by se již nevrátil…
Raději lhářem spanilým
sám sobě se stal,
raději zrcadlem své sladké tváři lže.
Opilým oparem zastřela Tě Lha,
nynější Tvá láska,
v hlavě černá tma,
sametově černá kráska,
proradnější než děvka zrádná!
Podléháš, nechceš ji odehnati,
jsem bezradná,
když i mne chceš obelhati,
jsem snad příliš troufalá,
toužíc Tvou drahou Lhu rozervati?
Tvým zrcadlem já nikdy nebyla,
skrze mne nelze akt sebelásky konati,
vědomí já rázem pozbyla,
když jal ses mých křídel utrhati.
Zmírající křídla krvácejí,
avšak srdce pevné co ocel;
marně toužils se vyrvat z mého těla,
nejsi tolika mocen!
(20. IX. 2001)
ČERNÉ PERUTĚ
Temní andělé nocí
nad postelí mou létají,
nesouce na svých křídlech snů.
Půlnocí mrtvé růže vzkvétají,
sčítají posledních bolestných dnů.
Sny o šílenství,
pro něž spánek proklínám,
bolest duše choré,
pro niž tiše umírá.
Avšak nelze bolu zapomenouti,
když vina do tváře Ti hledí,
s klidem nelze ulehnouti,
vyčkáváš,
až přiletí andělé bledí
na perutích černých
tiše pohlédnou Ti do očí a soudí,
na sebevraždě spoluúčast,
Tvá duše nechť navěky bloudí,
Tys utáhla oběšenci oprátku!
Celá hierarchie andělská přilétá,
by namířila prst na tu, jež nese vinu.
Z hlubin země ohyzdná havěť vylézá,
čekajíc na mršinu.
Sbor temných andělů rekviem zpívá-
oběšenci, či mně na rozloučenou?
Šílenství mou myslí zmítá
nad sebevraždou pohřbenou.
Čtyři holé stěny a temná noc tíží,
tak zabila jsem!
Že smrt se tichým krokem plíží,
já věděti měla!
Nebýti hlouposti podlidské,
Anděl temný dnes tu nepěje,
v bolesti vlastní tragické
oběšencův rekviem.
(24. XII. 2001)
PROKLETÁ MORGUE
Bytí pozemské
co okovy tíží.
Nitro svazuje, tělo bídačí,
přání, nechť se konec blíží
tiše zmírá v bodláčí.
Není vykoupení
se smrtí v zápase,
ďábel (ve mně) kvílí utrpením,
celá bytost touží po spáse.
Již nebýti
a ukončiti marnost,
oči zavříti
a odebrati se na věčnost,
lásky necítiti
k tomu, jenž ji nezná,
v sobě zabíti
Anděla s křídlem zlomeným…
Rozpolcená vášeň
táhne mnou co světem bouře,
chabě skrývám city v báseň,
jež derou se na povrch ku vzpouře!
Ne, nemohu já milovati,
ne Tebe!
Mohu jen proklínati,
jen sebe!
Jen hlupák marnivý
miloval by nadlidskou bytost,
jen blázen bláznivý
pocítil by nad sebou lítost…
Jsem tedy hlupák a blázen,
jenž o andělích nocí sní?
Proč kanou mi slzy rázem,
jen pohlédnu ku hřbitova zdi?
Proč zrak můj zabloudí
k šedému anděli z kamení?
Vždy podlehnu jeho vábení
ruku přebledou pozvednouti,
slzu z oka jeho otříti…
Hlavu pod křídly jeho složím,
ukrýti se před chladnou nocí,
svou dlaň do jeho vložím a
pohlédnu do jeho temných očí;
on sic z kamene jest,
oči však živým žárem planou.
A opět roní slzy,
lež milosrdnou nesnesou.
Tiše ony slzy z tváře slíbávám,
odhodlání v sobě hledám.
Něžně a lehce anděla objímám,
do mrtvého ucha slov šeptám.
Ona slova pravdy bláznovy,
pro něž náhle Anděli puká srdce;
na mých rukou pouze
úlomky křídel
kamenných krvavých,
jež v slzách líbám trpce.
(12. II. 2002)
ROZCESTÍ
Ku hřbitovu spěšně kráčím,
v touze zemříti tentokrát nezvratné,
svůj šat armádou slz smáčím,
když železnou bránu za soumraku otevřu.
Oprýskaný anděl smutně ku mně shlíží,
v duchu zašklebím se: žádný strach, zemřu,
a zde již mi nižádný neublíží…
Spěchám dále, mezi hroby
nedočkavě se prodírám,
chci konečně uleviti svým žilám,
neboť uvnitř dávno umírám…
Pod kýženým stromem v kolenou klesnu
a studený kov rve mi žíly,
bolesti kruté více nevnímám,
neboť víno a smrt otrávily mé smysly.
Náhle ucítím dotyk ruky vřelé,
když jsem na pokraji všech svých sil,
jak zastavuje mi krev směle,
by život můj mrzký zachránil.
Slovem jedovatým obořit naň se chci,
avšak tělo neposlouchá,
jen propadám se v blouznivé sny.
Neveselé temnoty,
v pustinách se ztrácím,
avšak horká dlaň a zoufalý hlas
do života mne vrací.
Tu rozmýšlím, kterou cestou dál se ubírati?
V mrtvou krajinu za řekou Léthe
či jemu se odevzdati…
Ni na vteřinu neváhám
a vrhám se v náruč smrti.
(10. VII. 2002)
PROČ JÁ?
Mlhavým sadem minulosti
v myšlenkách se procházím,
v temných koutech mysli
hnusu, líbeznosti,
vzpomínek zaprášených nacházím…
Vzpomínky na dny vznešenosti,
jež byly vzletně úpadkem pohřbeny,
vzpomínky na dny marnosti,
jež nicotou byly prohloubeny.
Pod černý strom usedám,
v pohnutí myšlenek temných
tiše luny se ptán
PROČ JÁ?
Proč dále žíti život černý,
jež smyslu pozbyl pouhým početím?
Proč oplakávati vášeň zardoušenou
či křídla potrhaná,
osud, jenž jest prokletím,
když krása nesmírná dávno pominula,
obdiv vystřídalo pohrdání?
Tváří mou mihlo se hořké pousmání
nad světa hloupou ironií…
Žíti dále nemohu,
avšak ani zemříti,
ruku na svůj život vztáhnouti,
pak svého hrobu uzříti…
Jen další krutá probuzení
do marného slunečného rána,
a bolestná touha po vysvobození,
jež vlastní rukou vykonáno
svrchovaně dávno býti mělo…
Toť vše sen marný jen,
a já dále kráčím po povrchu zemském,
v myšlenkách mrtva,
zabita jediným osudným dnem…
Zmírám nehynoucí láskou k Nikomu,
poetika hořká dávno zmizela,
mé kroky nevědomě míří ku hřbitovu,
kde já sebe již dávno pohřbila.
(28. - 29. VIII. 2002)
LÁSKA
Jedem odporným
zasvinila jsem svou duši i tělo,
jedem, jenž sžírá mých útrob,
jedem, jehož vinou srdce mé zemřelo,
jedem, jenž zasypal můj hrob.
Jedem, jenž zavřel dveře smrti,
zardousila jsem své iluze,
jedem, jenž mou mysl drtí,
avšak zmírá se jím nejhůře,
tímto svinstvem
otrávila jsem sama sebe,
snad v nejmarnější nadějí,
snad v nostalgické vzpomínce,
snad v domnění, že spatřím nebe…
Jedem, jenž smrti dveře zas otevřel,
zaplavila jsem své žíly,
kvůli tomu jedu kdosi ve mně zemřel,
ač stále cítí se býti živý.
Ono svinstvo nejhorší,
jež tisíce tváří falešných má,
ona děvka nejproradnější,
jež tou nejsladší se býti zdá,
ono hořké utrpení,
jež v slzách nekončí,
to vše jest LÁSKA,
jedovatá květina poetou nejopěvovanější…
(20. VIII. 2002)
BEZHVĚZDNÁ KRAJINA
Temně lesknoucí se hlubina
tajemnem svým svádí,
ta bez hvězd čarovná krajina,
jež půvabem svým hladí,
ta nedozírná končina,
jež vyzívá, bych v ni se ponořila,
šatu prosta,
bych myšlenky odhodila
v dálavu,
snovou krajinou plula
takto bez hávu,
nikdy již se nevrátila
v svět rmutu a bolu,
kde dlela jsem ztrápena;
odešlá v kraj, kde
usínám v závojích jemných,
navždy utopena
v očích Tvých temných …
(5. VI. 2003)
ELEGIE
Zradili všichni,
rozběhli se prospěchu vlastnímu vstříc,
jak nebylo by sdílené bolesti,
zanechali mne samotnou tápajíc,
kam podělo se přátelství?
Nikdo nezná mne víc…
Růžovými sady se procházejí,
s hlavou v oblacích,
břichy k prasknutí si nacpávají,
zvrhlostí miliskují se po nocích,
hlavu myšlenek prostou mají;
Úlohu svou pokryteckou
umělecky hrají!
cosi však přec nepředstírají;
hlava vskutku zeje prázdnotou!
A srdce shnilé, falší prožrané
ni za lítosti povzdech ceny nemá;
neboť samo lítosti nezná, bezcitné,
samo bezcenné co nejzpustlejší běhna!
Zradili všichni,
tedy z očí mi táhněte,
kéž nikdy vás nespatřím víc!
Pokrytci světa,
za ruce se vezměte,
kráčejte společně Marnosti vstříc!
(12. VI. 2003)
(EXIST) TEARS OF RAZOR
Dirt
Dirt is all around my head
Paranoia creepin´ over me
Marilyn Manson is dead!
Dirty
For always - eternal dirt!
And I feel I wanna follow this way
I wanna drown myself in
this fucking glass of beer
cause I just know I wanna
feel the stuff you´re talkin´ ´bout
all the time
you can always build you
castles in the sky…
"REPENT!" he says…
But repent WHAT?
That you were ever born?
Looking for your God?
Your pointy castle´s built
but why aren´t you satisfied?
What was wrong and what was right -
you´ll find your Paradise
In these arms of Death
And VOID stays after all
In the end…
But as always there´s a
shadow of doubt
when you don´t know if
you´re yourself at all
trying to find some kind of
comfortable way to be
cause you just have to have the
need of being someone
Maybe better than your so-called
friends
or anyone
you want more of it
anything
in this world
but what can you ever have, you
don´t know
but you always wanna make the
best out of it
Is it THE very?
So cut yourself
and let your blood flow
together with your pain
and think of all those times
you cried
for your own shadows
All the things that came in vain
and don´t beg anyone for
human mercy -
no one can give!
Bleed
Just bleed to feed the shadows
In your head…
And when they disappear
it´s just a little while
you´re not gonna feel.
YOU´RE NOT GONNA FEEL!
Is it such difference at all
what have you ever had?
What have you ever felt?
Can you recall everything, now?
Now?
Alright, you say you can - tell me then!
You know a fucking shit about that!
Have you regretted it?
Have you cried?
Come on! Cry! Be cruel to yourself!
Torture your heart!
REMEMBER!!
I want to kill you
I´d love to kill your heart
BEAST!
I want to be satisfied
the painful touch of your words
Turned my world to shit
you made me take this
razor into my hand
and cut
CUT!
I´m all the dirt and
all the trash
Disposable teen and
Reflecting God in one
And you´re the fucking BEAST!
But hell, did you listen to my heartbeat
last night?
No?
What a mistake… My heart will
no longer BEAT for you!
When the fuck is it over?
Rest and the game ends…
Fucking wicked game!
You play for your heart.
Your pain. Tears. Feelings.
LIFE!
Do you ever realize?
Do you ever know?
I know you don´t
So what shall you do? Feel?
For me?
Maybe…
You said you knew it was wrong.
Teach me then!
I won´t listen to you anyway.
You said you were happy.
Fucking bullshit!
Happiness doesn´t exist…
And what the hell does
EXIST?!!!
Me? My world?
Poor, naive FICTION!
There´s so many worlds to exploit!
I still think
remember
burn…
Did you ever know??
(Written by Morgue and Midnight Lady
7th May 2001 in the eclipsing drunkenness
on one desperate night…..)